Moje maličkost

Neoficiální životopis Freda Brunolda

Datum a místo narození Freda Brunolda je obestřeno tajemstvím. Objevují se různé údaje a často si velmi protiřečí. Podle Jožky Lipnika (Makabrozita drastické komiky. In: Das Modern Theater, 1975, č. 3, s. 167–192) se Brunold narodil v roce 1926 v Zakarpatské Ukrajině na území tehdejší Československé republiky.

Jeho matka byla dcerou rusínského sedláka Andreje Keljavy a otec byl český herec Antonín Málek Šťáhlavský, který tudy projížděl s kočovnou divadelní společností Vendelína Budila. Podle Lipnikovy eseje byl Brunold počat během představení rozpustilé frašky Enšpíglova pomsta přímo na jevišti. Tato verze byla však velmi brzy popřena samotným Brunoldem, který podal na Jožku Lipnika žalobu pro nactiutrhání. Fred sám osobně tvrdí, že je původem šlechtic z rodu Habsburků, na svém představení v Karlových varech v roce 1943 se zmínil o císaři Rudolfu II. jako o svém pradědečkovi. Lipnik soudí, že se Brunold za svou českou národnost stydí a rád vystupuje jako muž tajemného a lehce exotického původu, tvrdí se, že se Brunold dokonce líčí tmavou pleťovou barvou a barví si své zbylé vlasy na havraní čerň, aby mohl šířit pověsti o své mexické babičce, která ho zasvětila do tajů indiánské magie.

Také rok narození 1926 se mnohým zdá podezřelý, protože existují zmínky o jednom z prvních vystoupení Monstrkabaretu už v roce 1919 v Budapešti. Lipnik tvrdí, že jméno Fred Brunold nepatří nutně jedné osobě. Kočovný Monstrkabaret Freda Brunolda je jakousi obchodní značkou a jméno Fred Brunold si předávají jeho principálové odpradávna. První Fred Brunold žil a pracoval podle této teorie před už dvě stě lety a jeho pojízdný cirkus kočoval po tehdejší Evropě.

Jiný, podstatně mladší Brunold byl v 70. letech identifikován polskou rozvědkou na archivním filmovém záznamu vystoupení ruského cirkusu kdesi v mongolských stepích. Z jakého roku pochází film, však není známo. Východoněmecká Stasi, která s polskou tajnou službou na případu „Ć“ spolupracovala, později považovala Freda za dávného spolupracovníka záhadného pana Ć, tatarského samozvaného diktátora, který hodlal počátkem 70. let svrhnout Brežněva a stát se vládcem světa, než byl uškrcen francouzským vědcem Jean-Pierre Dupontem. Případu se podrobněji věnuje spis východoněmecké Stasi, publikace spisovatele polské národnosti Witolda Grzeszka Binderiana a dále dokumentace kolem stejnojmenného hraného koprodukčního filmu režiséra Marko Bindera. Brunold ovšem jakoukoli spojitost s panem Ć i s ruským národním cirkusem důrazně popřel.

Že Brunold nebyl jen jeden, ale od 20. let 20. století, kdy Monstrkabaret vystoupil údajně poprvé, jich bylo celých několik generací, dotvrzuje Lipnik smělým argumentem, že Brunold během úmorného cestování po světě v tichosti vychovával svého nástupce, kterého učil veškerá svá umění. Jožka Lipnik toto předávání nauky dokonce provokativně přirovnává k tibetské volbě nového vtělení dalajlámy, kdy nemluvňata poznají své předměty (brýle apod.), které jim patřily v minulém životě duchovního vůdce Tibetu. Tak si i Brunold údajně vybíral své nástupce mezi drobotinou.

Jožka Lipnik na druhou stranu také zmiňuje mnoho případů falešných Fredů, kteří se v průběhu 20. století pohybují po světě a vydávají se za skutečného Freda.

Lipnik však brzy rozumně opouští mlžný terén dohadů a falešných domněnek a dokládá Fredovu existenci množstvím fotografií z různých období fungování Monstrkabaretu. Tím se ovšem opět zamotává ve své interpretaci Fredovy existence: kdyby na fotografiích byl jeden jediný skutečný Fred Brunold, muselo by mu dnes být minimálně 110 let, uvážíme-li, že v roce 1919 už byl principálem Monstrkabaretu… To ale zcela odporuje výpovědím diváků jeho představení z roku 2004 kdesi v Polabí v Čechách. Ti se shodují na popisu šarmantního, uhrančivého elegána s hlubokýma očima a začínajícím břichem (navíc mluvicím!), věkem kolem 40 let.

Shrňme si nyní fakta, která potvrzuje vícero nezávislých zdrojů: Fred Brunold byl skutečnou žijící postavou, bez ohledu na to, zda momentálně je živ, či nikoli. Vystupoval se svým Monstrkabaretem po celém světě, zejména po Evropě.

Pozoruhodné je, co pan Lipnik píše o Fredově ansámblu: tvořili jej psychicky křehcí, nalomení jedinci, kteří volili pobyt u Freda a vystupování s groteskními čísly založenými na zesměšňování jejich psychických a fyzických neduhů jako útěk před zlým, krutým světem, jenž je za jejich outsiderství ponižoval mnohem více… Lipnik se domnívá, že Brunold ve skutečnosti pomohl v minulosti mnoha totalitními režimy pronásledovaným jedincům na svobodu tím, že je zbavil jejich identity a učinil je svými podřízenými. Tím jim dal jednak svobodu a jednak jim umožnil uniknout ze zemí za železnou oponou na Západ. Není na nás, abychom s ohledem na etiku planě posuzovali, zda s nimi Fred zacházel humánně, či nikoliv, už proto, že jednak nikdo z Fredova ansámblu nikdy z jeho arény neupláchl, a jednak pravda o jakýchkoli vnitřních zákonitostech fungování Fredova podivného cirkusu nikdy nevyšla najevo.

Další fakt: až do léta 2006 (aktuální datum tohoto životopisu) jsou zmínky o vystupování společnosti Monstrkabaret Freda Brunolda stále čerstvé, naposledy se hovořilo o jeho hostování v malém pražském divadle v roce 2005.

Před 30 lety si Jožka Lipnik nedokázal odpovědět na otázku, co vlastně Fred uměl, čím oplýval, čím okouzloval davy diváků po světě. Co bylo jeho umění? Byla to asi podivuhodná směs charizmatu, hypnotického umění a umění manipulace, touha – těžko říct, čím motivovaná, zda ryzími, uměleckými záměry, či temnými pudy ovládat a vlastnit – nalézat v lidech, v jejich duších ukrývajících různá traumata a vytěsněné vzpomínky, skutečné a autentické příběhy a ty potom uměleckým způsobem ztvárňovat na jevišti, umění psychologie a citu pro zákoutí lidské psychiky, smysl pro humor, který osciloval mezi oplzlostí a nejjemnější absurditou, vzácný cit pro jazyk. Ale Lipnik se domnívá, že Fred byl i fyzicky výkonný a strhující, byl to herec, přirozený talent, napojený na vyšší sílu, kouzelník, mág, od všeho trochu… Když se zjevil ve světle jediného bodového reflektoru na jevišti, hřmotný, obtloustlý, zarudlý, zpocený, s kruhy pod očima a nezdravou brunátnou pletí povadlou díky škodlivým návykům a sklonům k alkoholismu, lidé přesto, nebo možná právě proto žasli. Byli zcela uhranutí.

Osobní život Freda Brunolda je další hádankou. Tento poživačný muž podle různých svědectví oplýval snad všemi neřestmi, všemi druhy takzvaně ovládaných, na uzdě držených závislostí, o jeho pověstných experimentech s halucinogenními drogami kolují legendy. Brunold podle tvrzení pana Klíštěte (Ivo Žundrle – stálý člen Monstrkabaretu) choval asi dvě stě jihoamerických ropuch, které vypouštějí ze svých zadečků omamnou drogu. Tyto excesy byly však v ostrém kontrastu s Fredovou schopností empatie, jeho vysokou inteligencí maskovanou živočišným plebejstvím
a svéráznou filozofií, která se dá označit za pokřivenou verzi východní mystiky. Jurodivý kazatel, který žije nezřízeným životem, padlý anděl, zběhlý mudrc, tak lze s trochou fantazie nazvat brunátného děvkaře a alkoholika Brunolda, kterému podlehly ty nejkrásnější ženy ocitnuvší se v jeho blízkosti.

Witold Grzeszek popisuje svůj zážitek z Fredova představení v Marienbadu v 70. letech: „Byl jsem uhranut, potily se mi dlaně. Pozoroval jsem toho smrdutého opičáka, který se smál svým vlastním laciným vtipům a cítil jsem za jeho slovy něco docela jiného, neuvěřitelnou sílu, záměrně pokřivenou vizi naší skutečnosti, začal jsem si jeho řeč vykládat po svém, jako by se mi v hlavě usídlil překladatel a já najednou věděl, co mi říká – slyšel jsem jiný hlas, viděl jsem Brunolda jako médium, skrze které ke mně promlouval život!” ( Witold Grzeszek – Setkání s Hedvikou). Tato romantizující výpověď svědčí o neuchopitelném kouzlu tohoto muže a o snaze mnohých intelektuálů o jeho důstojnou interpretaci. Je trochu zavádějící považovat Freda Brunolda za proroka nějaké nové éry nebo filozofického směru. Jeho život i dílo jsou plné kontroverzí, jeho chování na veřejnosti je často politováníhodné a jeho schopnost manipulace může být v mnoha ohledech nebezpečná.

Je-li řeč o Brunoldově osobním životě, není možno se nezajímat o cit nejsilnější – o lásku. Lipnik klade přímočarou otázku: „Miloval Brunold někdy někoho? Byl někdy v jeho blízkosti člověk, který by Brunoldovi stál za to zanechat svých činností a neřestí, usadit se, založit rodinu, nebo prostě jen vzdát se života samotáře, kterému k uspokojení stačí sexualita prostá opravdového citu?“ Fred Brunold často při svých vystoupeních nepokrytě mluvil o svých bývalých láskách, ale vždy jim přimýšlel různé psychické poruchy, mystické a paranormální vlastnosti a vzpomínal na jejich surreálné soužití s těžko hodnověrnou nadsázkou. Příhody z jeho milostného života se měnily přímo na pódiu v neskutečné legendy a možná svou otevřeností a přímočarostí dovedl Fred – mimochodem vynikající znalec Freuda – jen víc a víc rozplameňovat své divačky – měštky, sužované puritánskými dobovými mravy a nudným životem žitým po boku chladných či impotentních úředníků a šplhounů režimu…

Je pravděpodobné, že ženy byly pro Freda vždy velmi silnou inspirací, že ho podporovaly, v obdobích živoření a bídy i finančně zajišťovaly a Fred je miloval, miloval je bezvýhradně, ale nikdy se nedovedl umírnit ani usadit jen s jednou ženou, jediná láska na celý život pro něho zkrátka nebyla.

To Lipnika přivádí k podotázce: „Měl Fred Brunold nějaké potomstvo?“ Je rovněž pravděpodobné, že vzhledem k jeho způsobům se v průběhu let po světě narodilo několik nápadně podobných dětí, jejichž matky jim nejspíš dlouho tajily, kdo je jejich biologickým otcem, a mnohdy si tím ani samy nebyly jisté… Každopádně nejsou informace o Fredových potomcích nikde a nikým doloženy. V 80. letech se objevily v Sovětském svazu jisté spekulace týkající se populárního komika a klauna Borise Retěvkina přezdívaného Bulik. Tento úspěšný umělec vystupoval ve vlastním televizním pořadu s představením, do kterého zapojoval prvky telekineze. Fyzicky byl velmi podobný Fredovi a jeho způsob humoru byl podobně drastický. Jeho věk odpovídal době Fredova legendárního turné po svazových republikách. V roce 1982 Retěvkin-Bulik záhadně zmizel (hovořilo se o tom, že byl zlikvidován KGB), Fred se k němu nikdy nepřihlásil a spekulace o jeho otcovství brzy pominuly.

V závěru své eseje Jožka Lipnik propadá značnému zmatku ze svých vlastních úvah a teorií a prohlašuje, že skutečný Brunold podle všeho nikdy neexistoval. „Dnes nejsme schopni s určitostí říct, kdo byl nebo je Fred Brunold. Pan Někdo? Pan Nikdo? Mohl být vlastně kýmkoliv.“

Rudolf Hübke, červen 2006, pro časopis Variete
(z něm. orig. přeložil Norbert Sovička)